VLTAVA RUN? Se mnou nepočítej, nejsem cvok!

(…anebo že bych byla?)

Běhání je v KPMG jedním z oblíbených sportů. Možná k tomu přispívá, že kousek od naší budovy vede stezka podél řeky až někam do Kralup nebo že firma proplácí běžcům polovinu startovného. Každopádně v pražském půlmaratonu míváme tradičně silné zastoupení a na tom letošním se dokonce náš nejlepší tým umístil na fantastickém 5. místě ze 160!

Šílený nápad?

Bylo proto jen otázkou času, kdy se začnou prosazovat myšlenky, že bychom si pod hlavičkou KPMG running clubu zaběhli něco náročnějšího. Přesto mě překvapil nápad kolegy Davida utvořit tým na Vltava Run. Otevřeně přiznám, že když jsem se podívala na web závodu, napadlo mě, že se asi zbláznil. Jde totiž o trať dlouhou 360 km, na níž se střídá až 12ti členná štafeta. Každý její účastník běží tři úseky s pauzou cca 7 hodin mezi jednotlivými běhy, a celkem tak naběhá kolem 30 kilometrů. Moje první reakce tedy byla: Že ty jsi cvok, Davide, to vím, ale myslíš, že se najde 11 dalších, co chtějí strávit celý víkend včetně noci pobíháním po kopcích kolem Vltavy? No se mnou tedy nepočítej!

Měla bych uvést, že David je directorem v našem Management Consultingu. Přesvědčování druhých, aby začali dělat něco, co jim donedávna vůbec nechybělo a přinese jim to hlavně spoustu starostí, je tedy jeho denní chleba. Za pár dní jsem už proto byla členem vznikajícího týmu KPMG and friends a pomáhala shánět další zprvu nenadšené nadšence.

Na startu

Do čeho jsem se to vlastně pustila, mi ovšem došlo naplno, až když jsme za krásného slunečného rána v prostoru startu na šumavské Kvildě pozorovali typický běžecký bzukot. Kolem nás spousta lidí v barevných tričkách s logem Vltava Run, policie a hasiči v pozoru a nad námi létající dron s kamerou ČT. Co já tady mezi těmi naspídovanými borci dělám, divila jsem se v duchu. Jak to chci zvládnout, když jsem doteď uběhla maximálně půlmaraton? Kolegové mi sice galantně přenechali nejlehčí úseky, ale přesto mě čekala zatím nejnáročnější výzva mého běžeckého života. Kdo mi pomůže, až budu bloudit v noci v lesích, děsila jsem se. Vždyť já se všude ztratím!

Naštěstí na dlouhé úvahy nebyl čas. Než jsem se nadála, stála jsem na Bučině a vyhlížela v dálce kamaráda, ostříleného maratonce. A pak už to šlo ráz na ráz: odběhnout svých 10 km (a nebrat si osobně, že mě předbíhá o dost víc lidí, než předbíhám já), poslat přes WhatsApp kolegům čas doběhu, přejet s posádkou našeho auta o úsek dál, natočit na kameru pár záběrů, přejet na další předávku, následně se snažit se na maximum využít pár hodin odpočinku a pak už honem honem sledovat na WhatsApp, kdy a kde pokračujeme, protože kdyby si nedejbože někdo z nás vyvrknul kotník, celý plán se mění a všichni běžíme úplně jiné trasy, než se kterými jsme původně počítali.

360 km

Běžecké štěstíčko nicméně stálo při nás, a tak jsme kromě hledání cesty (ano, tušíte správně, týkalo se to i mě), žádný problém neřešili. Mohli jsme si tak naplno vychutnat úžasně přátelskou atmosféru závodu a nádherná místa předávek. No řekněte, kdy jindy se vám povede ve dvou dnech zhlédnout prameny Vltavy, velký kus Šumavy, Lipno, Rožmberk, Krumlov, Budějovice, Orlík i Slapy? Spolu s momenty, kdy člověk překonává sám sebe, aby zas o dalších pár minut posunul předpokládaný doběh do cíle, to vytvořilo nezapomenutelný dojem z pro mě zatím nejkrásnějšího běhu, jaký jsem kdy absolvovala. Stál i za ty bolavé svaly, které mi stále ještě nedovolují bez sykání sejít se schodů!

Jdete do toho?

Cíl na příští rok mám proto jednoznačný: zvládnout Vltava Run 2016 bez bloudění a lépe natrénovat, abych týmu nekazila výsledky. Celkové 44. místo ze 176 je totiž sice skvělé, ale jak psal po vyhlášení jeden z kolegů, když se to vydělí 12, je to vlastně bramborová medaile. Chceme tudíž napříště stlačit čas pod 30 hodin a dát to do 36. místa, což bude pomyslný bronz pro každého!

Tak co vy na to, změříte si s námi síly? Anebo nejste cvoci? ;))