Proč vlastně píšu tenhle blog?

Co za to máš? Musíš blog psát? Jak hodně ti firma diktuje témata? Je to placené? Baví tě to? Podobných otázek jsem slyšel už hodně a vždy se snažím na ně upřímně odpovědět. Pod minulým článkem jsem takový dotaz dostal od Jitky, děkuji za něj. A protože si nejsem jistý, kolik lidí si všimlo, že jsou pod články komentáře, odpovídám tímto blogem.

Pište komentáře – od toho tam jsou!

Děkuji Jitce za velmi cennou zpětnou vazbu (že to vlastně taky někdo čte a že dává smysl psát), byť je možná až příliš pozitivní a budu si muset dávat pozor, aby mi nestoupla do hlavy :-). Na komentář jsem se rozhodl odpovědět článkem, protože si myslím, že tohle téma zajímá víc lidí a nejsem si jist, kolik z vás pročítá komentáře a odpovědi na ně. Podstatným důvodem také je, že mám tendenci být „epicky široký“ (jak říkával jeden z mých oblíbených kantorů na VŠ, pan Rosický) a komentáře nejsou určené pro dlouhé filozofické výlevy.

Upřímnost především

Následující řádky vyzní velmi pravděpodobně kýčovitě. Asi budou vypadat (jak hezky napsala Jitka) jako „správná odpověď“, možná jako opsané z učebnice (což by mi svým způsobem polichotilo), ale ještě spíše jako opsané z laciného marketingového materiálu – asi jako když Katka zapomněla na okurku, ale i přesto jí zaměstnavatel dal žlutou jmenovku a dost času na to se rozvíjet.

Já všechno, co píšu tady na blog, myslím vážně. Šel jsem do psaní dobrovolně – reagoval jsem tehdy na mail, který šel neadresně, na celé oddělení, a mě to zaujalo. A slib, že nám do toho nikdo nebude kecat, byl, kupodivu, dodržen. Nikdy jsem nedostal rozkaz o čem psát (maximálně nezávaznou nabídku témat, která by mohla studenty zajímat – většinou jako inspirace z důvodu, že jsem už dlouho nic nenapsal). Nikdy mi nebyl žádný článek vrácen k přepracování, zamítnut nebo stažen z webu.

Jasně, jsou věci, které se na blogu neobjeví. V každé práci se občas s někým neshodnete, něco nevyjde, jak jste si představovali, máte na něco jiný názor a podobně. Nebudu kupříkladu osobní rozpory rozmazávat na webu, ty se řeší jinak.

Tady je ale potřeba se na články podívat z druhé stránky – kdybych měl problémy se šéfem, nebudu psát, že první pomoc při alergii na šéfa nepotřebuji. Kdybych nevěřil, že si firma pozici v mezinárodních žebříčcích a nezávislá ocenění zaslouží, nebudu ironicky psát, že je bohatá. Kdybych měl pocit, že na pracovišti vládne hutná atmosféra, nebudu psát článek o tom, jak s kolegy na okno vyrábíme PACmana z lepících papírků. Kdybych si nevážil snahy firmy v oblasti společenské odpovědnosti, nesnažím se o tom vypotit článek a tak dále.

A teď ten důvod. Proč?

Můj starší bratr mi kdysi řekl, že každý člověk je absolutní egoista a všechno dělá zásadně pro svůj prospěch, že to nejde jinak. Když pracuji zadarmo pro neziskovky nebo pomáhám někomu druhému, tak to ve skutečnosti dělám pro svůj dobrý pocit. Každá aktivita mi tedy musí něco přinášet. Co přináší blogy mně? Nejprve mi dovolte dva předpoklady.

1. Management consulting stojí a padá s lidmi. Když budete mít v týmu ty správné lidi, bude se vám dařit. Když tým poskládáte z průměrných nebo méně schopných lidí, nepomůže vám ani celá knihovna vypilovaných metodik, ani zásoba kvalitních historických dat a v dlouhodobém horizontu ani velké množství dobrých kontaktů. Prostě potřebujete někoho, kdo bude přidanou hodnotu vytvářet, nejen prodávat dříve vytvořenou.
2. Management consulting není práce „od devíti do pěti“. Není o osmihodinové šichtě, kdy dostávám definované úkoly, které když splním, mám hotovo. Není to o tom „co na mě spadne, to udělám“. Jsem členem týmu, podílím se na úspěších i neúspěších, nesu částečnou zodpovědnost. Když se týmu nedaří, pocítím to i já, když se týmu daří, pocítím to taky.

Co z toho vyplývá? Mně se bude dařit lépe, když se bude lépe dařit týmu (resp. oddělení, firmě). Aby se týmu dařilo, potřebuje kvalitní zaměstnance. Aby měl kvalitní zaměstnance, musí je na trhu najít a ukázat jim, že dokáže využít a rozvinout jejich potenciál. A proto píšu na tenhle blog, proto se snažím navázat spolupráci s vysokými školami, proto za vámi chodím na veletrhy pracovních příležitostí. A proto taky stále hledám i další možnosti, jak vám dokázat, že KPMG je (pro některé z vás) správná volba.

Ten důvod jste vy!

Pokud jste ochotní jít do toho s námi, vzít do vlastních rukou část zodpovědnosti za tým a máte chuť proaktivně hledat příležitosti a realizovat je, pak se přihlaste do výběrového řízení a dokažte nám, že na to máte!

PS: Jitko, o svém vlastním blogu jinde jsem samozřejmě přemýšlel, ale zatím se nerozhoupal – má to svá pro a proti. Ale nikdy není pozdě, třeba ten blog jednou někde najdeš ;-).