Pražský ½ maraton 2012

Běhání je fenomén. Možná je to opravdu „nový golf“, jak psala ve svém článku Terka. Jedno je ale jasný. Čím dál víc lidí si dobrovolně ničí své klouby a ještě donedávna klidná stezka podél Vltavy do Tróje je od rána plná běžeckých nadšenců. Každý má jiný cíl. Někdo se chce udržet ve formě, někdo si chce jen vyčistit hlavu, někoho to prostě baví, další to dělají, protože to je in, někdo u toho chce dobře vypadat, někdo to chce všechno najednou :-) My kozorozi to děláme, protože se chceme zlepšovat a chceme porážet ostatní. Jenže člověk pak stejně zjistí, že kolikrát překonal hlavně sám sebe.

Další skvělá příležitost se naskytla poslední březnový den, kdy se konal další ročník tradičního pražského ½ maratonu (21,0975 km). Na start se postavilo rekordních 11 000 běžců, z nichž plných 80 vyslala KPMG. Jen od nás z 5. patra běželo 11 lidí, takže si dokážete představit to hecování.

Náš tým byl složen různorodě, ale zároveň kompaktně. Lídrem byl Petr (dole v černém), který to běžně běhá za 01:20:00, a opět nezklamal.

Výsledný čas 01:24:37 – klobouk dolů.

Markéta, Martin a já jsme měli mnohem lidštější časy a byli jsme hodně vyrovnaný. Zatímco Markéta je ostřílenou závodnicí s ostrými lokty, my s Martinem jsme spíš takový běžecký potěr.

A jak se nám běželo?

Start

 Procpali jsme se do koridoru D, nervy pracují, hodinky ukazují tep kolem 125. Je celkem zima, fouká vítr, Martin se na poslední chvíli natírá hřejivou mastí, trochu to přehnal, nechce se mu to vstřebat, takže vybíhá všude opatlanej parádním růžovým krémem.

Výstřel. Masa lidí se pomalu dává do pohybu, startovní čáru protínáme asi za 2 minuty. Z beden burácí Smetanova Vltava. Ačkoliv jsme se chtěli držet při sobě, běží každý sám za sebe. Tisíckrát si můžete říkat, jak start nepřepálíte, ale stejně to uděláte. První kilometry jsou spíš takovou kličkovanou, snažíte se vyhýbat lidem, běžíte chvíli po tramvajovym páse, chvíli po kostkách, chvíli po obrubníku. To se má ale za chvíli změnit, když se celé startovní pole roztrhá.

5. km

Běží se mi skvěle, cítím se jako Zátopek, Kenenisa Bekele a Haile Gebrselassie dohromady. Pod Nuselákem předbíhám Pavla Nedvěda, což mi dodává mimořádnou psychickou sílu. Probíhám prostorem 1. mezičasu a hodinky ukazujou 00:22:27. Asi bych měl zvolnit. Každopádně, na první občerstvovačce nezpomaluju, natahuju se po kelímku s vodou, půlka se mi vycintá na zem, druhá končí rovnoměrně v nose, očích a uších. Běžím dál.

10. km

Pořád dobrý. Na druhým mezičase se čas zastavuje na 00:44:53. Takhle rychle jsem desítku ještě nikdy neběžel. Po chvilce nadšení si uvědomuju, že nejsem ještě ani za půlkou. Radši proto tentokrát věnuju velkou pozornost technice přebírání kelímku.

15. km

Už bych byl nejradši v cíli. Je to hrozně dlouhý. Snažím se držet v balíku běžců, který vypadaj relativně čerstvě. Volím taktiku držet se za kýmkoliv, abych aspoň trochu eliminoval ten silnej protivítr. Taktika brzy selhává, protože mi všichni utíkaj. Čas 1:08:15.

20. km

Mám toho plný zuby. Sotva tahám nohy. Všichni mě předbíhaj, i holky. Najednou mi někdo klepe na rameno. Markéta! Říkám si, že to s ní ten kilák teda ještě vydržím a doběhneme spolu. Nevim, kam pospíchala, ale cca 200m před cílem na Mánesově mostě mi utekla a dala mi ještě asi 20 vteřin.

Cíl

Prakticky se plazim, ale když vidim na časomíře výslednej čas, tak veškerá únava opadá. Před startem jsme mluvili o tom, že bychom to chtěli dát pod 1:40. A výsledek? 1:38:57. Takže další splněnej cíl.

Martin (dole) doběhl chvíli za námi a není divu, že jsme byli celkově pátý, když finišoval takovymhle způsobem :)